On to ještě tak nevnímá, neví všechno, rodiče se však drží za ruce daleko více než předtím. Večery jsou tišší a při narozeninách provází rozbalení každého dárku záplava slz. Mámy i táty. Dlouho nechodil, uteklo mu kamarádství vrstevníků, tuší, že něco není v pořádku. Rád se toulá, po lesích, po loukách, do sousedních vesnic. Když toho chce zažít více, musí se toulat rychleji a rychleji. Běhá. Jedny kecky, druhé kecky. Rodiče ho nechávají. Začíná si uvědomovat, co s ním je, ptá se. Co mu říci? Pravdu, teda skoro pravdu. Že je třeba šance. Jak to říci pevným hlasem, když ta šance není. Ať si běhá, vypadá vždy šťastně. Běhá hodně, běhá rychle a daleko. Přes židli v jeho pokojíčku je přehozený dres, tílko malého školního oddílu. Na prvních závodech se mu kluci vystupující z velkých dodávek pomalovaných znaky měst smáli. Ty kecky, ty trenky, ten párek v rohlíku. Než se vystřelilo, pak už se nesmáli. K desátým narozeninám si dal dárek. Uběhl maraton. Ten by měl tak ve třiceti, ale on nemá čas. Maminka zakazovala, tatínek zakazoval. Ale poběží jen tam do té vesnice, a pak do té další a pak ještě. Modré cedule v každé další mu říkali, jak je daleko. Sčítat uměl. Uběhl ten běh, který je pro mnohé životním snem. Pro sebe. Nechlubil se, ani ten den, ani za pár měsíců, když začínal svoji prví chemoterapii. Vypadalo to chvíli líp, stihl pár závodů za mladší žáky, ale nejraději měl lesy, v okolí znal každou cestičku. Ve třinácti ležel v okresní nemocnici a všichni věděli, že se už nevrátí domů. On taky. Tak moc tu chtěl zůstat, ale nešlo to. Ležel na posteli, ve dlani ruku maminky, tatínek spal v křesle, jak se u něj střídali. Mami, chci běžet, naposledy. Sotva chodíš broučku. Chci. Musím. Dobře, je noc, krátká červnová, tak ráno, ano? Tatínek přivezl dres, ten první, to tílko školního oddílu. Vyndali mu kanylu, sundali všechno ostatní. Posadili a oblékli. Dres byl krátký, ale na vyhublé tělíčko šel natáhnout, přes holou hlavu sklouzl a usadil se tam, kam má. Trenky, kecky. Sestra na chodbě se rozeběhla, aby ty blázny poslala zpátky. Doktor ji pevně chytl za ruku a zastavil. Zmlkla. Mlčel i on. Jen koukali, jak ta trojice s klukem s podlamujícíma se nohama míří k východu. Ten les za nemocnicí byl jeho oblíbený, tady se často otáčel, když běžel z domu k městu a zpátky. Čím méně bylo cítit dezinfekci, tím více les voněl. Možná právě to nalilo do nožek poslední vzedmutí života. Krok, druhý, pak rychlejší, nebylo jich moc, jen ke kmeni, který ležel roky přes pěšinu, který přeskakoval, dříve, dnes ne, dnes o něj škobrtl a letěl na zem. Slunce se zastavilo, motýli sklapli křídla a vítr se postavil do pozoru za blízkou osiku. Když nesl tatínek jeho bezvládné tělo v náručí zpět do nemocnice, maminka držela visící vychládající ručku. Neplakali. Ani teď, ani když synovo tělíčko pokládali zpět na lůžko. Už dnes nebylo moc co. Slzy si nechají hlavně, až budou uklízet hračky z jeho pokojíčku. V té záplavě pak budou hledat sílu ještě žít. Večer o něm nebude ve zprávách zmínka, v novinách ani slovo, v tabulkách ho budete hledat marně. Přitom právě tohle byl Běžec.