Najížděl jsem na parkoviště u Milady ráno kolem půl deváté, takže jsem byl mezi prvními a bez problémů zaparkoval na platě nejblíže prezentaci, ale s parkováním neměl problém nikdo, míst je zde dost. Ke startu je to asi tři sta metrů, vše bylo skvěle připraveno, vyzvednutí čipu bylo dílem okamžiku a stejně tak i prezentace na dětské závody. Ty začaly v devět hodin rozvičkou a pak se již ve třech bězích kluci a holky vydávali na trať. Medaili dostal každý, stejně tak i knížečku o Ústí a pexeso ZOO. Jsem přesvědčený, že děti byly spokojené.

Mezitím se zaplnil prostor startu běžci a ve stimulující vůni opékajících se klobás se většina z nich rozklusávala a rozcvičovala. Viděl jsem Zdeňka Pince, Petra Zudu, Pepu Procházku. V ženách nechyběla Jarmila Sobecká, její velká soupeřka Kateřina Ježková přijela po sobotním závodě povzbuzovat. V deset hodin vyštěkla startovní pistole a skoro 180 běžců (plus pět kol a dva psi) se valilo z mírného kopce k prvnímu rohu jezera Milada. Zde nás usměvavá pořadatelka z Dobrovolnického centra UL navedla dolů ke břehu a začala zdlouhavá cesta po břehu jezera. Klusal jsem pomalu vedle kola své dcery, která si po dětském závodě dala se mnou ještě desítku na kole jako doprovod. Pořád povídala, nejprve to byl dialog, potom jednoslovné odpovědi a nakonec, u oblázkové pláže, kde jsem musel s kolem pomáhat, jsem se omezil už jen na nonverbální komunikaci. Slunce pálilo a těch pár mraků proplouvajících oblohou se mu důsledně vyhýbalo. Slunící se návštěvníci pláží na Miladě měli povyražení, ale moc nefandili, aspoň teda mně ne. Byli jsme v opačném rohu cesty kolem jezera, než byl start. Kdyby tady někdo vzdal, moc mu to nepomůže, stejně by musel do cíle těch pět kilometrů dojít. Ještě trochu oblázků a pak zpět na cestu, kolo zase jede "samo" a já se můžu těšit na občerstvovačku a její vedoucí, loňskou vítězku Zuzku Rusínovou, která už rozhodně nemusí odpovídat na dotazy, cože letos neběhá. Popřál jsem jí zdravíčko a čekal na svůj doprovod, který pil už druhý kelímek vody. Sluníčko bylo ještě výše a vítr zvedal z cest drobný prach, bylo ho potřeba spláchnout. Vzpomněl jsem si, že na startu nám moderátor říkal, že Zuzka bude do cíle volat průběžné pořadí těch nejlepších. No, kdyby ji z cíle zavolali, jak to dopadlo (myslel jsem si), měl bych přehled o kompletních stupních. I jinak mi hlava začala blbnout, ale to se mi stává často a nepřisuzoval jsem to uběhlým 6,5 km bez pokrývky hlavy. Kousek za občerstvovačkou dva pořadatelé mohutně povzbuzovali a to bylo snad ještě lepší než ta voda. Desítka kolem Milady je dost náročná na psychiku, vidíte daleko před sebe a moc to "neodsejpá". Pustili jsme popelářské auto a začali se přibližovat k bodu na břehu, odkud se vybíhá do kopce. Znáte ten pocit, jak Vám jdou nohy, když máte v hlavě nějaké pěkné myšlenky a naopak? Tak nejprve mi trochu zatuhlo, když jsem viděl, že v zákrutu, kde jsem myslel, že už půjdeme nahoru od jezera je jen cesta dál rovně. Nepřidávalo mi taky, že se kostel v Roudníkách vůbec nepřibližoval. No a dodělala mě dcera, která se na mě starostlivě dívala a vyjádřila obavu, zda těch deset kol uběhnu... Při té představě na mě padla deka a než jsem vysvětlil, že těch deset je kilometrů a ne kol, bylo tu to stoupání. Nahoru jsem šel a tvářil se, že pomáhám s kolem. Pak rovně, ještě trochu kopeček a cíl. Hlava byla zahřátá a moc nepracovala, takže jsem pár lidí oslovil jiným jménem, což jsem později, když jsem byl již při smyslech, korigoval.

Ale musel jsem především sehnat nějaké další informace o závodech, abych sem měl co napsat. O ty základní se se mnou podělil redaktor Ústeckého deníku Miroslav Vlach. Dávám si to dohromady s tím, co mi říkala Zuzka na občerstvovačce. Pak jsem ještě odchytil Zdeňka Pince a průběh závodu se mi začal rýsovat. Zdeněk běžel dlouho vepředu s Pepou Procházkou z Děčína, třetí byl Vojtěch Sommer z pražské Slavie a za ním ústecký Petr Zuda. Zdeněk Pinc mi vyprávěl, že nechtěl udělat stejnou taktickou chybu jako v již zmiňovaném sobotním závodě v Hostěnicích, kde si nechal svého soupeře poodběhnout v kopci do Brozánek a ztrátu už nestáhl. Tady se tedy naopak snažil zrychlovat on a podařilo se mu vedoucí dvojici opravdu roztrhnout. Třetí místo nakonec bezpečně obsadil díky lepšímu závěru (roli asi sehrála i znalost trati) Petr Zuda, brambora zbyla na Vojtěcha Sommera. I v ženách se rozestupy mezi medailistkami tvořily především na posledních kilometrech. Vítězka Jana Sobecká doběhla ve skupince, kterou do cíle přivedl povrlský Vladimír Slezák, výsledný čas 41:27 byl nakonec o více než minutu lepší než čas druhé Renaty Vajrychové. Na stupních je doplnila Martina Stehlíková. Ústecký pohár s Mumií má pro každé pohlaví dvě kategorie, v mužích nad 50 let zvítězil Vítězslav Veselý před Miroslavem Veselým a brnenským Jaroslavem Novákem. Těšil jsem se i na výkon před týdnem skvěle běžícího Václava Diuse (loni na Miladě 38:13), který ale dnes nedorazil a loňský souboj o vavříny s Vítězslavem Veselým se tak neopakoval. Mezi ženami 45+ bylo pořadí Jana Zemanová, Marcela Vyšatová a Marta Kořínková, všechny tyto dámy to zvládly hluboko pod 50 minut.

Viděl jsem kolem sebe spokojené tváře, příjemnou náladu. Po tombole se všichni začali trousit k autům a prostor startu a cíle se začal vylidňovat, práce pořadatelů však ještě pokračovala. Nebyla rozhodně zbytečná, závod byl skvěle připraven, špičkově zabezpečen technicky i organizačně. Přesto byla účast o trošku menší než loni. Při rozhovoru s hlavním pořadatelem, Honzou Kostovičem, jsme se tohoto tématu dotkli. Možná své sehrál běh RunTour na Střekově. Možná je prostě jen běhů tolik, že o běžce budou muset ještě více bojovat. Pokud Mumie udrží stávající laťku, bude mít vždy nemalé jádro těch, kteří se na jejich závody budou těšit.